Bzenecká pouť

Město Bzenec je známé svými starobylými vinicemi, svým znamenitým vínem, ale také bzeneckou poutí. Bzenecká pouť se koná každoročně k úctě a slávě P. Marie. Asi už ji všichni bereme jako samozřejmost, ale možná někoho napadla stejná otázka, odkdy se tato pouť slaví a jaká událost jí předcházela.

V Pamětech města Bzence P. Josefa Hanáka se dočteme: "Původ bzenecké pouti je zastřen mlhami minulosti. Koná se každoročně velmi okázale." O původu bzenecké pouti se tedy neví nic určitého, jsme odkázáni jen na pověsti a písně opěvující tyto pověsti:

Bzenčané chodívali na pouť na svatý Hostýn a na zpáteční cestě se vraceli domů lesem zvaným Háj. Les byl tehdy velmi rozsáhlý. V tomto lese předzpěvák začal vždy zpívat Píseň k P. Marii bzenecké, a starší poutníci ukazovali mladším místo, kde stával dub, na němž visel obraz P. Marie. Pověst vypravuje, že od onoho místa se rozléhal silný pláč. Voják, který v lese zabloudil, šel po hlase, až došel k dubu a viděl, jak P. Maria na obraze pláče. Spěchal to tedy oznámit Bzenčanům. Několik jich přišlo a přeneslo obraz P. Marie do Bzence. Ale obraz zmizel a octl se opět na dubu. Přinesli ho tedy po druhé do Bzence, ale obraz se vrátil zase na dub na své místo. Tehdy uviděli lidé od uherských hranic nad Bzencem neobyčejnou zář, že se domnívali, že město hoří. Když se zvěst o tom donesla do Bzence, vypravili se Bzenčané s velikým průvodem a družičkami a slavnostně přinesli obraz Panny Marie z dubu do farního kostela a upevnili ho nad hlavním oltářem. Obraz již zůstal v kostele. Zbožní Bzenčané klekávali před obrazem, uctívali P. Marii, podivuhodným způsobem k nim přinesenou, a P. Maria se jim odměnila mnohými zázraky, především zázraky uzdravení.
 

Naši pradědové a prabáby se vytrhli z koloběhu každodenního života a vydávali se společně na pouť. Jistě, šlo taky o kus společenské události a o příležitost k odreagování, ale přece jenom hlavní byl při tom onen "zbožný úmysl" - pouť za Někým, koho chceme uctít modlitbou, písní a vlastně i tou fyzickou námahou z chůze, komu chceme svěřit své starosti a trápení a koho chceme poprosit, aby nás jich zbavil, nebo nám je alespoň pomohl nést.

Představa skupiny lidí, putující krajinou, nesoucí korouhve a zpívající zbožné písně, jejichž jednotlivé verše hlasitě vyvolává předříkávač, třeba u leckoho z nás vzbudí už jen shovívavé pousmání. Ale neprávem. V těch prostých projevech víry bylo tolik koncentrace (tehdy se říkávalo "usebrání"), že ji svým předkům můžeme v dnešním zápase s uspěchaností leda závidět. Putování jako by bylo metaforickým obrazem celého našeho života. I o něm přece hovoříme jako o "pouti". I v něm táhneme spolu se svými bližními. Občas jdeme utěšenou krajinou, občas slzavým údolím. Chvílemi prší, chvílemi svítí sluníčko. Připadáme si najednou ušlí a unavení, ale myslíme na cíl, který se nám zdá ještě v nedohlednu, ale ke kterému chceme dospět. Na konec naší cesty, kde se sejdeme s mnoha dalšími poutníky a společně vzdáme Pánu chválu. A věříme, že po všem pozemském plahočení nám tam bude odměnou taky nějaká ta pouť ve smyslu všeobecné slavnosti. Oddech, radost a potěšení a kdoví - třeba i perníkové srdce.

"Ach, jak šťastné Bzenec město, šťastná hora, přední háj – požehnané jest to místo, ten všechen bzenecký kraj", tak zní slova prastaré písně našich předků k P. Marii bzenecké. Úcta k P. Marii bzenecké je velmi stará, a je v našich rukou, aby zůstala i nadále živá.

podle brožurky „Úcta P. Marie bzenecké a původ její“ od faráře Ferdinanda Břeského (text převzat z Farních listů č. 3)